Hranice: vnější a vnitřní

Volnomyšlenkář. Tak bych popsal sám sebe, když mi bylo kolem dvaceti. Po tom, co jsem v diskusi zaslechnul slovo "hranice", orosil sem se a začal vzpouzet. K čemu? Proč sakra? Tenhle svět i můj potenciál žádný hranice nepotřebujou! Jenom nás to všechny omezuje - tím, že sami sobě vytyčíme menší prostor, než který nám náleží. A náleží nám všechen prostor. Proč se k něčemu takovýmu dobrovolně svolit? Měl jsem pocit, že jsem muž neomezených možností a vidím očividně dál, než všichni kolem. Nemohl jsem být dál od pravdy.

Jak rozlišovat? Bez hranic...

Hranice má v našem životě jednu základní roli. Odděluje jednu entitu od druhé. Díky hranici dokážeme rozlišit, kde jedna věc končí a druhá začíná. Nezáleží, jestli mluvíme o vnějším světě, nebo zaměřujeme pozornost dovnitř. Funguje to pořád stejně. Jasná hranice nám dává schopnost přesněji rozlišovat, pojmenovávat a na základě toho adekvátně jednat.

Dobrým příkladem jsou státní hranice. Konkrétně třeba ta s Rakouskem. Pokud vyrazím směrem k sousedům s muškátama za oknem, jsem schopný určit, kde se ve vztahu k hranicícm nacházím. Vím, kdy hranici překračuju a kdy už se ocitám na cizím území s jinou jurisdikcí. Pravděpodobně musím upravit rychlost, začít ráčkovat a připravit si Euráče. Hranice není standardně neprůchozí. Naopak je lehko překročitelná. Neomezuje mě v pohybu, ale zvědomuje mi, že dochází ke změně území a tím pádem i změně podmínek, za kterých se na území mohu pohybovat.

Uvnitř lze hranice vztahovat třeba k našim potřebám. Například k potřebě bezpečí. Aby pro mě hranice mohla sloužit, je třeba alespoň základně zmapovat, co pro mě bezpečí znamená. Při čem se cítím bezpečně? Co všechno si můžu dovolit dělat? Jaké podmínky musí být naplněné? Kdy naopak začínám cítít strach? Co nejhoršího by se mi mohlo stát? Jakou míru rizika jsem ochotný připustit a přesto se ještě cítit dobře? Co už nejsem schopný akceptovat?

Vytyčení a bdělost

Pokud zmapuju určité téma - například potřebu bezpečí - dovoluje mi to pohybovat se světem s větší sebedůvěrou. Vím, kdy se cítím dobře a takové podmínky sám pro sebe vytvářím. Jsem schopný být bdělejší vůči tomu, kde se já i ostatní ve vztahu k hranicím nachází. Dokážu zkomunikovat, co je pro mě ještě v pořádku a co nikoliv. Stejně tak dokážu vyhodnotit, kdy nedbám o svoje potřeby, nebo kdy je někdo další cíleně pošlapává. V interakci s ostatními mohu upozornit, že se hranice blíží a zpozornit když je hranice překročená. Stávám se tak oporou sám pro sebe a srozumitelnějším pro ostatní.

Proměnlivost a rigidita

Pokud by má vnitřní hranice byla vytyčená sadou kolíků spojených provázkem, pak vnímám pozici kolíků jako dočasnou. Po většinu času vytyčenou hranici ctím, abych byl sám pro sebe i ostatní konzistentní, ale nebere mi to možnost udělat vyjímku jak vůči sobě, tak ostatním. Neustálá proměnlovist hranic vede k jejich nefunkčnosti jednoduše proto, že si nelze zapamatovat, kde hranice právě leží. Naopak navždy stálá hranice mi neumožňuje vyvíjet se a stávám se tak rigidním pro sebe i svoje okolí. Pokud měním pozici svých hranic, je fér udělat to vědomě a zkomunikovat to dostatečně ostatním.

Ne-propustnost

Hranice se nevytyčuje proto, aby byla neprůchodná. Jejím smyslem je naopak zvědomit, že se k hranicícm blížím, nebo je překračuju. Například ve smyslu osobního růstu. Pokud jsem si vědom svých současných limitů, můžu jít přesněji po jejich překročení, uznat si posun a prožívat tak větší radost, než kdybych svůj limit pokořil nevědomě. Ve specifických případech mohu svou hranici učinit neprostupnout, abych se ochránil.

Měkké, ale pevné

Rizikem při hlídání hranic je pro mě přílišná tvrdost. Pokud nedostatečně komunikuji svou hranici a přesto jí při překročení tvrdě hlídám, začínám se chovat zbytečně tvrdě. Pokud se někdo blíží k překročení mých hranic a průchod je nežádoucí, pak je na místě být vlídný. Stejně jako když někdo spadne na trampolínu - je zastaven měkce, tak, aby si neublížil a navrátil se do původní polohy. Proto si trampolíny kupujeme. Naopak příkladem pevné hranice je pád na beton. Taky mě dobrzdí, ale nese to své následky. Cítíte ten rozdíl?

Mé království, má zodpovědnost

Správným nastavením hranic dokážu rozlišit, co je ještě moje a co cizí. Pokud znám důvěrně své území, teprve pak za něj dokážu převzít pravou zodpovědnost. Těžko lze totiž přejímat zodpovědnost za území, o jehož rozsahu a tvaru nemám ponětí. Vytyčením a uznáním svých hranic začínám být pozornější k hranicím ostatních. Dokážu je lépe respektovat, nebo také citlivěji narušovat. Což je například rolí koučů a terapeutů, krůček po krůčku posouvat hranice našich možností.

Vědomé narušování hranic

Teprve když jsem se naučil uznávat hranice, dokážu je správně narušovat. Vzdor, který je samoúčelný nikam nevede. Vzdor použitý k dosažení něčeho hodnotného je nástrojem všech buditelů. Na toto téma byla napsána geniální česká kniha Síla slabých. Při překračování hranic beru na vědomí:

• hranici překračuji pouze o malý krůček, abych neposiloval přirozený odpor ke změně
• nenarušuji hranice na více místech současně
• při narušení či překročení hranic dbám na správné podmínky
• opětovné překračování hranic vede k jejich trvalému posunu v pozitivním i negativním slova smyslu
• skálopevná hranice mí blízko k rigiditě a neschopnosti se přizpůsobovat a růst
• pokud neznám své hranice, mám problém

Jaké jsou vaše zkušenosti s hranicemi?